Jeho teksty běchu šulska lektura. Z romanami, kaž bě to na přikład „Na mjezy rosće žito“, mějach druhdy swoju lubu nuzu, wšako sym radšo basnje čitała. Potom słyšach jeho hłós w radiju. Bě přijomny a transportowaše literarne poselstwo: narok na lěpši swět. Čitach „Nawrót do Krakowa“, pozdźišo „Christu“ a „Stareho nana“. Knize běštej mi zrazom bliskej, spó­znach wobswět a „swojich“, wězo w přenjesenym zmysle. Nimo toho je „Christa“ bóle za młode holcy spisany roman, tych bě w NDRskim času mało. Hišće pozdźišo sym jeho „Krabata“ čitała. Čitaše so ćešo hač Otfrieda Preußlerowy, a bjerjech sej jón stajnje zaso do ruki, zo bych humanistiski narok po mnohich awtorowych šćežkach sćěhować zamóhła.