Regina Šołćina z Konjec so pjera jima:
Mějach rjany són, njewěm čehodla, ale tón mje k pisanju pohnu. Spěwachmy z někotrymi młodymi žonami nimale zabyty spěw „Budź bož’mje, moja lubčička“. Mam česćownosć před hudźbnje nadarjenymi młodymi ludźimi, kotrychž nowe hudźbne twórby w našim rozhłosu publikuja, a te dadźa so po wěstym času tež na priwatne nastroje dele sćahnyć. Ale njezabudźmy při tym prošu tež na herbstwo ludoweho spěwa našich prjedownikow, kotrež bu nam jako zawostajenstwo a zdobom nadawk daty, njesć jón do přichoda jako drohotne kubło.
Modernizować naše serbske pismowstwo we wšěch jeho fasetach njedosaha, hdyž budźe paralelnje naša drohotna ludowa hudźba dale ćerpjeć a snano samo mrěć. Njejsym hišće „stara dosć“ rozeznawać, kajka hudźba móže wutroby zhrěć. Horju so samo za jendźelske melodije – byrnjež teksty njerozumiła, su-li tak mjenowane wuchopleńčaki.