Anton Nawka

„Kniha“ je jara wažny instrument kulturneho a dźensa poprawom wšeho dźěła. Tuž ju jara trjebamy a trjebajmy! Ale nic wopaki, kaž husto słyšu (zo mje hižo wuši bolitej!) a čitam (zo so mi před wočomaj pisanić póčnje). Haj, psejskorženo, z „knihami“ so přewjele hrěši. Na přikład rěči něchtó wo tym, kak rjane knije my dźensa mamy. Ma pak rěkać: Mamy rjane „knihi“! (Zmylk je z toho nastał, zo je „i“ w pluralu přeměniło swojeho susoda „h“ na „j“: potom knije ...; podobnje stawa so, hdyž něchtó njerodnje rjeknje, zo pojědźe bórze „do Praj“ – město: „do Prahi“; tu je tež kónčne „i“ skutkowało na předchadźace „h“.)

Tu nětko wšě prawe formy „knihi a knihow“: Singular: Nowa „kniha“ je wušła. – Płaćizna tuteje „knihi“ njeje wysoka. – „Knize“ su wobrazy přidate. – Kup sej tež „knihu“! – Spřećel so „z knihu“! – Změješ „w knize“ dobru přećelku.–

Plural: „Knihi“ njejsu wšě jenak wažne. – Tajkich „knihow“ mamy mało. – Njedaj tutym „kniham“ plěsniwić! – Ale hladaj sej tele „knihi“ derje. – Štó so nad tajkimi „knihami“ radował njeby? – W tajkich „knihach“ namakaš wjele zajimaweho. –